Životoč: Virtuální identita anebo to, co internet neodhalí

Když vám řeknu, že k napsání článku s takovým názvem mě vedlo to, že na mě ze všech stránek bulváru, novin a internetu kouká Lucka Borhyová, budete se mi smát. Ale je to tak. Další chlap, kterej ji poslal k vodě. Ale co když...

Z Lucky je mučednice. Chudák ženská, taková smůla na chlapy. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že možná není chyba ve chlapech, ale v ní. Že se s ní vážně nedá vydržet. Jenže jsou to, skoro jako všechny soudy o jejich vztahu, jen dohady. Jen hrstka lidí může říct, že se s nimi zná a částečně chápe, co se mezi dvěma lidma, který spolu maj malou holčičku, stalo. Ale o Lucce už mluvit nechci.

Jde mi hlavně o to, že na internetu (a ve světě celebrit a veřejně známých lidí) můžeme vytvořit úplně novou identitu nás samých. Nikdy jsme nebyli průbojní? Můžeme se tak ale prezentovat! Bývali jsme morousové? Internet nám dává možnost publikovat jen ty hezký sluníčkový chvilky a na morouse zapomenout.

Internet a média nám dávají sílu oblbovat lidi. A co se týká internetu, je to fakt síla. K čemu bych to jen přirovnala?

Chlap si nabrnkne parádní ženskou. Přitažlivá, super postava, chápavá a divoká, no prostě ideální partie. Randí jako o život, ženská mu blbne hlavu a když se konečně dostanou do postele, tak ta skvělá ženská má najednou PINĎOURA. Dokonalá kamufláž!

A takhle nějak si bohužel představuju spoustu lidí, jejichž články si sem tam přečtu a nebo lidi, o kterých si čtu. Pokud bych lidi posuzovala jen podle toho, jak píšou, byla by jich velká část moje krevní skupina. Ale naživo by to tak vůbec nebylo. (Táta teď dával k dobru historku, kterak měl možnost promluvit s jednou velmi pěknou, sympatickou a velmi známou českou herečkou. Za tři minuty měl těch jejích keců po krk a byl dost překvapenej, jak jiný může člověk mimo obrazovku být.)

Nechci házet všechny do jednoho pytle. Ale zas a znovu se dostáváme k tomu, že internet je něco jako rouška noci. Naše opravdové já vstupuje na scénu zahaleno a nepoznáno a může si tak tropit, co se mu zamane. Třeba vypadat před lidmi jako svatoušek, ačkoliv duše je prohnilá.

Myslím si, že nebudu sama, pokud se přiznám, že někdy těm blogerkám a hvězdám s báječným životem, rodinou, vztahem, prací a nevím, čím ještě, závidím. Ale jen v první chvíli. V tu druhou si uvědomím, že na internetu může mít každý svůj dokonalý svět. Nebo minimálně ho za dokonalý vydávat.

Oblíká se ta holka hezky? Nu, může být hloupá a v kuchyni úplně levá. Má krásnýho chlapa? To ale neznamená, že s ní není jen kvůli její dobrý postavě. Veřejně děkuje svým čtenářům? Možná si jich ale ve skutečnosti vůbec neváží.

Všechno má rub a líc. A na všechno se dá pohlížet ze dvou stran. Já se naučila, že po prvotním návalu skepse a závisti, že já zrovna tohle nemám, přijde vystřízlivění a uvědomění si, co všechno ve skutečnosti MÁM. A málo toho rozhodně není.